zpět na články

 

2. srpna 2017

Existují nenosivé děti?

 

Existují nenosivé děti?

Nejen díky své profesi, ale i díky svým dětem se často setkávám s rodiči dalších malých dětí. I když občas to zaslechnu i z úst „profesionálky“ jako je kupříkladu laktační poradkyně nebo dula.

Ptáte se co?
No přeci to, že má někdo nenosivé či nekontaktní dítě! Potřeba kontaktu se samozřejmě s věkem velmi liší. Miminko v prvním půlroce života vyžaduje více kontaktu než dítko v druhém půlroce života zcela jinou frekvenci a rytmus nošení bude vyžadovat batole. Tento článek je o dětech do 1 roku věku.

Jak to tedy je? Existují nekontaktní děti? Je vůbec možné, aby dítě přirozeně odmítalo nošení v náručí maminky či tatínka? Zcela jednoznačně říkám, že to možné není. Naše děti se rodí s programy, starými jako je lidstvo samo. Když přichází na tento svět, tak nic neví o tom, do jaké doby se rodí. Neví nic o tom jak je ta doba bezpečná. Jediné co má v hlavičce je, že musí přežít. Hlavní program je PŘEŽÍT! Děti při porodu mají dokončený vývoj nejstarších částí mozku. To co se jim až do dospělosti postupně vyvíjí je myslící část mozku tedy "nový mozek" neokortex. V nejstarších strukturách mozku máme uloženy všechny naše prastaré programy a instinkty nutné pro přežití a přežití vlastního druhu.(1) Mezi nimi je i potřeba kontinuálního a nepřerušovaného kontaktu s pečující osobou.


Nekontaktní dítě je stejný evoluční nesmysl jako dítě, které nechce jíst nebo se odmítá vyměšovat. Potřeba kontaktu je základní biologickou lidskou potřebou nutnou k přežití (2) stejně jako potřeba jídla, pití, spánku, vyměšování. Pokud dítě přestane přijímat potravu, okamžitě tuto situaci začne matka řešit. V případě, že odmítá kontakt je označeno za nekontaktní a nikdo se už nezabývá tím, že se jedná o nenormální situaci a že je toto nutné řešit. Velmi mne mrzí, že tento nesmysl slýchávám i z úst profesionálních laktačních poradkyň anebo dul. Potřeba kontaktu je potřebou nadřazenou i nad hlad či žízeň. Vědci zabývající se výzkumem oxytocinu, nejdůležitějšího hormonu našeho života, toto označují jako "hlad kůže". (3)


Jak to tedy s tím kontaktem vlastně je? Když jsme se kdysi před 2 miliony let na pláních jižní Afriky postavily na 2 nohy, tak nás, nedokonalou opici, příroda potřebovala udržet při životě. Dala nám dar vztahu. (4) Je tedy jasné, že když se narodí absolutně bezbranné miminko, tak bude jeho potřeba kontaktu životně důležitá. Ono samo neumí utéct jako malé telátko, neumí se přikrčit a být zticha jako mládě v hnízdě. Umí jen zplna hrdla křičet, aby přivolalo pečující osobu, která jej odnese do bezpečí. (5) Pláč je tedy nejvyšším možným komunikačním signálem.


Lidské děti se rodí nezralé. Rodí se v rané fázi svého vývoje. Je to daň za naši vzpřímenou postavu. Pokud by byly v děloze tak dlouho jak by potřebovaly, tedy ještě o další rok více, tak by se nedokázaly bez rizika pro ně i matku narodit. Těhotenství trvá 9 měsíců, ale je prokázáno, že by mělo trvat 21 měsíců, je tedy jasné, že ten následující rok potřebuje dítě někde dozrát. Jediné správné místo, které se nabízí, je tělo pečující osoby. Novorozenci potřebují cítit teplo a vůni maminčina těla, chtějí slyšet tlukot jejího srdce. To je uklidňuje a dodává jim pocit bezpečí a jistoty. „Přestože jsou miminka po přeříznutí pupeční šňůry už technicky od matky oddělena, nejsou ještě připravená na úplnou separaci od jiného lidského těla.“ (6) Mimo tělo matky nebo otce se dítě cítí v ohrožení života. V podstatě čeká, kdy přijde „predátor“ a sežere ho. Existují důkazy, že lidé byli v dávné minulosti loveni Levharty. (7) To se projevuje zvýšením hladiny stresových hormonů. To, že dítě nepláče, neznamená, že nemá zvýšenou hladinu stresových hormonů.(8) Naopak děti, jejichž pláč byl z počátku ignorovaný, se naučí, že na jejich volání nikdo nereaguje, že nemohou nic ovlivnit, že je nikdo neposlouchá. Činí tak závěry o sobě samém, že jsou zbytečné a nemilované. Neumí si spojit, že se rodiče bojí rozmazlování. Takhle malé dítě nelze rozmazlit. (9) Dítě pláč používá jako nejvyšší možnou formu komunikace. Děti s námi pláčem nechtějí manipulovat, ony pomocí něho s námi komunikují. (10) A to, že si dovolí plakat ve vaší náruči je vlastně velká odměna. Je vidět, že se v ní cítí v bezpečí a dovolí si konečně uvolnit nahromaděné emoce. Když jim svoji náruč k pláči poskytnete, tak v nich povzbudíte pocit, že je milujete, ať se chovají jakkoli, že je zkrátka bezpodmínečně přijímáte.


Díky těmto důkazům je jasné, že příroda neplýtvá energií. Kontakt s rodičem je pro dítě životně důležitý. Vyplavují se při něm pro život blahodárné hormony jako je oxytocin, beta-endorfiny, endorfiny.(11) V dítěti sílí pocit bezpečí. V náručí matky se snáze dostane k potřebné výživě a teplu. Nedostatek kontaktu naopak způsobuje zdravotní potíže. Špatné vstřebávání jídla. Dítě hůře roste a dosahuje nižšího IQ. Celkově jsou děti s hrubým nedostatkem kontaktu zaostalé a menšího vzrůstu. Toto bylo dokázáno mnoha studiemi na opuštěných dětech v sirotčincích.(12) Z tohoto důvodu je nenosivé a nekontaktní dítě evolučním nesmyslem. Pro dítě by to byla v podstatě sebevražda v dobách, kdy nás ještě lovily šelmy. Podle Johna Bolwbyho je potřeba citové vazby a vztahu základní lidskou potřebou "od kolébky až po hrob".(13) Je tedy jasné, že je nutné hledat jiné příčiny odmítání nošení a kontaktu s rodičem.


Když se setkám s rodičem, jež svoje dítě považuje za nekontaktní a nenosivé, tak se ptám, jak se takové dítě projevuje? Jak se to pozná? Dozvídám se, že dítě pláče, odstrkává se od rodiče či mu "vyskakuje" z šátku či nosítka. Pojďme se tedy podívat na důvody pro tyto projevy dítěte:

Fyzické důvody:

Psychické důvody:

Něco málo o pláči:
Jak jsem psala hned na začátku, tak většina mnou dotázaných rodičů uvedla, že děti dávají najevo, že nechtějí být v šátku či v náruči pláčem. Maminky, kterých jsem se ptala, uváděly, že když děti položí do postýlky, tak tam nepláčou a vypadají spokojeně. Je pro to několik vysvětlení. Dítě se mohlo naučit pláč v postýlce potlačovat, protože na něj nikdo kupříkladu v porodnici nereagoval nebo nereagoval dostatečně rychle. Míra stresu už byla natolik vysoká, že se tělo přirozeně brání a prostě pláč zastaví. Vysoká hladina stresových hormonů je toxická pro mozek. Může způsobit i poškození mozku. (23) To, ale neznamená, že dítě nemá vysoké hladiny stresových hormonů, i když nepláče. Dále může být důvodem, že jste mu pláč odložením do postýlky jednoduše přerušili, protože uvolnit emoci si prostě dovolíme pouze, když se cítíme v bezpečí. (24) A v bezpečí se většina z nás jako děti cítila u maminky v náručí. (25) Je tedy jasné, že pokud cítíme přijetí a bezpodmínečnou lásku u maminky v náručí, tak víme, že si můžeme dovolit projevit všechny své emoce a nebudeme posuzováni. A naše děti to cítí stejně. Proto pláčou především v náruči u maminky. V šátku, když se cítí bezpečně a jistě. V tu chvíli se prolomí stavidla a nahromaděný stres, frustrace, strach odchází se slzami pryč. (26) Nechejte si v náručí povyprávět od svého dítěte, co ho trápí. Nepřerušujte mu jeho řeč a neodkládejte ho z náruče pryč. Uděláte tím pro jeho zdraví a psychickou pohodu opravdu hodně. A pokud cítíte, že vás pláč dítěte rozrušuje zkuste občas zapojit i tatínka. Změna "náruče" je někdy úžasný pomocník. Maminka si oddechne a může pak lépe miminku naslouchat. (27)

Kontakt miminku můžete samozřejmě zprostředkovat i jiným způsobem než nošením v šátku či ergonomickém nosítku. Můžete jen nosit na rukou, mazlit se s ním, sdílet společně lůžko při spánku apod. Nicméně šátek či nosítko řadu věcí hodně zjednodušují (jaké se můžete podívat zde). Dále jsou určitě pohodlnější než nošení na rukou.


Článek pro vás připravila:

Dagmar Ludvíčková (poradkyně pro nošení dětí, laktační poradkyně, lektorka Bezplenkové komunikační metody a dula pro císařovny)


Použitá literatura, zdroje a prameny:
1)Odent, Michel. Porod a budoucnost Homo sapiens. První kniha o evoluci člověka v souvislosti s tím, jak přicházíme na svět. 1. vyd. Praha: Maitrea, 2014. ISBN 978-80-7500-052-1
2, 7, 25)Bowlby, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-670-4
3, 11) Moberg, Kerstin Uvnäs. Hormón blízkosti. Rola oxytocínu vo vzťahoch. Bratislava: Vydavateľstvo F, Pro mente sana, s. r. o., 2016. ISBN 978-80-88952-88-6
4) Matějček, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. 4. vyd. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0398-8
5) Matějček, Zdeněk. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. 8. dotisk. Praha: Grada (edice pro rodiče), 2010. ISBN 978-80-247-0870-6
6, 9, 12, 18, 24, 26) Solterová, Aletha. Moudrost raného dětství. Praha: Stanislav Juhaňák – Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-695-1 str. 41
8, 16, 23)Separation &Stress  [online]. Kangaroo mother care [cit. 2017-03-16]. Dostupné z: http://www.kangaroomothercare.com/separation-stress.aspx
10, 27) Sears, William, Searsová, Martha. Kontaktní rodičovství – rozumná cesta k pochopení a výchově dětí. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0597-1
13) Bowlby, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-670-4str.: 185
14) Bauerová, Ingrid. Bez plenky – laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat. Czech edition. Praha: DharmaGaia (Šťastné dítě), 2009. ISBN 978-80-86685-93-9
15)Odent, Michel. Znovuzrozený porod. 3. vyd. Praha: Argo, 2004. ISBN 978-80-85794-69-1
17) Gutmánová, Laura. Mateřsví a setkání ženy s vlastním stínem. Životní krize a emocionální revoluce. 1. vyd.
19) For Full Term Babies  [online]. Kangaroo mother care [cit. 2017-07-07]. Dostupné z: http://kangaroomothercare.com/for-full-term-babies.aspx
20) Naše ženské dědictví – máme na výběr?  [online]. Daniela Šmolíková [cit. 2017-08-02]. Dostupné z: http://www.danielasmolikova.cz/nase-zenske-dedictvi/
21) Liedloff, Jean. Koncept kontinua - Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Czech edition. Praha: DharmaGaia (Šťastné dítě), 2007. ISBN 978-80-86685-79-3
22) Odent, Michel. Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení. Přímá cesta k transcendenci. 1. vyd. Praha: Maitrea, 2013. ISBN 978-80-87249-43-7