Jak jsem si až na potřetí nenechala ukrást porod – část 1.
Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 18 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.
Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.
Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. V noci byly sestřičky moc milé. Nabídly mi vanu, sprchu, balón. Chovaly se báječně a já se cítila skvěle. Opravdu jako vítaná návštěva. Nicméně jsem se na vkus sloužícího lékaře otvírala zřejmě moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Jak po té přišel lékař, tak že prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…
Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.
Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…
Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.
Po přeložení na oddělení šestinedělí jsem musela prosit, abych dostala své dítě. Když se mi to konečně povedlo, přišla další rána v podobě skvělých rad novorozeneckých sester. Dozvěděla jsem se, že pokud mi přeloží dítě na roaming in, tak že už ho nemůžu dát zpět na novorozenecké. A že si mám zvážit, jestli péči o něj zvládnu. Mou důvěru v mé mateřské kompetence mi pak podrývaly také poznámky o tom, jak je to po sekci těžké, jak budu vyčerpaná a jak nebudu moct kojit. Další dva dny se mi stále nespouštělo mléko a miminko mi plakalo hlady. Totálně vyčerpaná jsem souhlasila s tím, že dám miminko spát na novorozenecké oddělení. Další den jsem začala kojit, nicméně jsem přísahala, že se od svého dítěte už neodloučím. Ubrečela jsem se k spánku s pocitem totálně neschopné ženské, která se ani neumí postarat o své dítě. Nemohu říct, že všechny sestřičky z novorozeneckého byly takové rázné. Byly tam i výjimky včetně paní primářky, která mě hodně podporovala. Poskytly mi i důležitou informaci, že kojení se může po císařském řezu trošku opozdit, že i o den až dva. Byla jsem jim za jejich přístup vděčná. Nicméně i tak jsem mnoho let tvrdila, že syn bude jedináček a že další děti už nechci. Museli jsme si k sobě najít cestu a já musela na různých terapiích a seminářích zvládnout svoji psychiku. To se mi naštěstí po pár letech povedlo, i když pořád cítím, že nejstaršímu synovi cosi dlužím a stále nemám své pocity o tomto porodu pod kontrolou….
S láskou Dagmar
Na základě těchto zkušeností, nejen mých, vznikla podpůrná skupinka Císařovny původní skupinka.